Miliardu a pár milionů k tomu

Jako každoročně patřil konec června a začátek července návštěvě bývalých německých obyvatel na Frýdlantsku. Početná skupina se ubytovala v klášteře v Hejnicích, kde se účastní i německé bohoslužby. Česko-německy sloužená bohoslužba byla letos i v těsných prostorách kaple (bývalá sakristie) kostela v Krásném Lese. Kostel samotný je po požáru stále v nevyhovujícím stavu. Přestože hostů, většinou rodáků z někdejšího Ruckersdorfu, bylo sotva 25, do modlitebny se ani nevešli. Další návštěva patřila kovárně v Řasnici a statku Český svět. Hosté ocenili postupující rekonstrukční práce, ale největší radost jim udělalo, když našli v exposici něco ze svých bývalých domácností. Úplně u vytržení pak byl pan Elstner, kdysi z Krásného Lesa, když se dozvěděl, že jádro výhně, kterou na kovárně stále používáme, je z jejich někdejší rodové kovárny, která byla poblíž školy – dnes je to rekreační stavení. Na památku si odnesl nejen pohlednice, ale i fotografii se svojí výhní.

Několik generací školáků z Frýdlantska vzpomíná na milou a obětavou paní učitelku Marii Bártlovou. Nejprve učila první třídy, později práce v dílně, kreslení a další předměty ve vyšších ročnících. Pokud jí to zdravotní stav dovolí, tráví hodně času ve svém rodném domku ve Větrově. V posledních červnových dnech navštívila kovárnu O. Stelziga v D. Řasnici a statek Český svět. Při procházce mezi stavbami neustále vzpomínala na své bývalé žáky z okolních vesnic a zajímala se co je s nimi dnes. Ocenila i řemeslnou stránku našich exponátů. Protože paní učitelka patřila mezi zručné malíře Frýdlantska a spolu s dalšími členy tehdejšího spolku Slavíček zachytila i nejedno pozoruhodné zákoutí našeho domova, přinášíme jeden její zcela neznámý obrázek z Jaklova Údolí. Paní učitelka dnes žije v Liberci.

Slavětín je městys v Českém středohoří, kousek od Loun. Žije zde 472 obyvatel a vcelku je to zastrčená a nezajímavá vesnice. Pochopitelně místní by se třeba zlobili, mají kanalizaci, vodovod, sportovce...

Přijeli jsme sem trochu neplánovaně, v neděli v podvečer. Víme, že kousek od Slavětína je jeden z mála českých menhyrů, tzv. Baba. Je tady také kaple Navštívení Panny Marie z roku 1662, a v roce 1898 se zde narodil básník Konstantin Biebl. Pokud se nemýlím, tak zdejší kovárna sloužila jako předloha ke kulisám, když v Praze v Národním, nebo kde, dávali Lešetínského kováře od Svatopluka Čecha. Je opravená a uvnitř je keramický atelier – zavřený. My jsme však obcházeli kolem kostela Sv. Jakuba Většího, který má naprostý unikát nejen v rámci Čech, ale doslova v celé Evropě. Stěny podstatné části kostela pokrývají v pěti i více pruzích nástěnné malby. Vznikly někdy v období vlády Václava IV., tedy v letech 1378-1419. Dnes jsou vzorně restaurovány a dobře udržovány. Znalci pochopitelně vědí, že zde jsou zajímavá heraldická znamení, postavy donátorů, atd atd. Mě nejvíce zajímal obraz Svátečního Krista, který znalci označují za „poměrně“ vzácný. Údajně jde o symboliku, jaké utrpení Kristu způsobují řemeslníci, kteří v neděli pracují. (Ono vlastně původně šlo asi o sobotu, ale to je dnes jedno.) Kolem trpícího Krista je ostrožník, kolář, kovář, švec, kupec, šenkýřka, zlatník, mlynář, řezník, truhlář, zedník, lukař a hrnčíř. Takže jsme obcházeli kolem udržovaného kostela, litovali, že rokoková fara se rozpadá a říkali si, že je škoda, že ty slavné malby takhle večer už neuvidíme.

Pak se ale z domku poblíž kostela objevil jeho majitela zeptal se nás, co je nového v Liberci. Vypnul bezpečnostní zařízení kostela, otevřel zámky, rozsvítil světlo... Prostě byla to krása. Když jsme platili za ochotu a vstup, dal onu bankovku do kostelní kasičky...

Pak nám ještě ukázal pár dalších zajímavostí ze Slavětína.

Protože to bylo setkání naprosto výjimečné v rámci celého Českého středohoří – kde se památky hodně rozpadají, nejsou označeny, jsou nepřístupné, považuji za nutné napsat, že poděkování míří do Slavětína, panu Antonínu Hausenblasovi. V zahraničí by na podobné kostelní malby měli instituci, placené průvodce, desítky publikací. Je to opravdu evropský unikát. Díky, že ve Slavětíně mají malý tištěný prospekt a pana Hausenblase.

Milan Maršálek

Kovárna ve Slavětíně                            Hřešící řemeslníci

V druhé polovině roku 2009 se nám podařilo získat dva nové přírůstky pro skanzen v Dolní Řasnici. Prvním je část objektu bývalé pekárny z Višňové. Celá budova ve Višňové zažívá obnovu, ale její hospodářská část byla určena k likvidaci. Přátelé Českého světa z obce nás na probíhající práce upozornili, a tak se nám podařilo odepsaný díl získat. Přestože celá budova není památkově chráněna, je v zóně, kde je podobných památek několik a ona sama je pravděpodobně z okolních staveb nejcennější. Majitelé zatím prokazují velmi citlivý vztah k historii a řemeslům, a tak ji snad zachovají. My jsme získali jen stodolu, snad s bývalým skladem. Předpokládáme, že bude přistavěna k současnému kravínu, na místo původních staveb, které byly v uplynulých 50 letech zničeny. Je to charakteristická hrázděná stavba s ondřejskými kříži, pravděpodobně z přelomu 18.-19. století.

       Višňová - Pekárna

Druhou, ještě zajímavější stavbou je dřevěná pilnice od bývalého Vávrova mlýnu v Ústí u Staré Paky. Mlýn je ve velmi špatném stavu, a jak ukazuje snímek, pilnice na tom byla ještě hůř. Majitel však uchránil téměř celý katr a většinu jeho součástek. Katr je celý ze dřeva, jen velké setrvačníkové kolo bylo z litiny. Původně byl poháněn transmisí od vodního kola, později byl na elektřinu. Katr by měl stát v místech, kde i v minulosti na statku bývala pila.

                                              Pilnice před transferem

Stěhování těchto dvou artefaktů na čas zastavilo obnovu tkalcovského domu, který vyrůstá poblíž kapličky Domov.

Statek Český svět

Dolní Řasnice 29, 464 01 Frýdlant v Č. tel: 603903238, mail: Ceskysvet@seznam.cz

Bývalá rychta v Dolní Řasnici měla tradiční označení Krečam, a později různé hanlivé názvy. Dnes ji uživatelé nazývají Statek Český svět. Je naděje, že areál, který v Libereckém kraji nemá obdoby, bude zachován.

K nejstarší rychtě  čp. 29 patřila tradičně kovárna čp 27 a mlýn s pilou čp. 28. Uvnitř areálu byl ještě výměnek čp.30.

Historicky doloženým rychtářem je v roce 1559 Hans Pohl, Hans Paul, (Jan Pól, Jan Pavel). Rychta byla současně hospodou, a odtud je i někdejší německý název Krečam (zkomolením staročeského Krčma). Rychtář jako představitel státní moci a spravedlnosti zde sídlil do roku 1850. Poslední velká přestavba rychty byla kolem roku 1827.

Kovárna byla postavena po 30 leté válce, v roce 1660 je jejím vlastníkem rodina Stelzigů. Poslední kovář zde zemřel v roce 1914.

Mlýn s pilou byl během času změněn v prosperující závod na zpracování dřeva, který zaměstnával kolem 20 pracovníků.

Výměnek čp. 30 byl kolem roku 1920 rozebrán a prodán jako lovecká chata do Bílého Potoka. Na jeho místě hospodář vybudoval dřevěnou kolnu, která vyhořela v roce 1947.

A tím se dostáváme ke smutnému období existence statku. Po vyhnání  německých hospodářů v roce 1945 byli po roce 1948 vyhnáni i čeští hospodáři. Rodina Šímova z rychty se přes Pankráckou věznici a Jáchymovské uranové doly dostala až do Chebu, s doživotním zákazem návratu do Dolní Řasnice. Český majitel dřevařského závodu svoji firmu v okamžiku, kdy mu ji přišli komunisté zabrat, raději zapálil. Kovárna zůstala neobydlená.

Budovy převzalo JZD a později státní statek. Pomalá devastace objektů občas dostávala zrychlení. V roce 1985 neznámý žhář zapálil barokní stodolu u statku. Při jejím hašení požárníci způsobili ekologickou havárii na říčce Řasnici. To, co ze stodoly zbylo, se změnilo ve smetiště. Stejné smetiště vzniklo i na místě bývalého mlýnu, kapličky... V roce 1980 byla zahájena v rámci programu Český svět oprava kovárny čp. 27, po roce 2002 i dalších objektů statku.

Podle stále platného územního plánu schváleného pro obec po roce 2004, mají být všechny objekty statku demolovány.

Kovárna čp. 27, památkově chráněná budova, je muzeem, které je po předchozím objednání přístupné pro veřejnost. Kromě kováře Ondřeje Stelziga, vůdce největšího povstání nevolníků v Čechách v 17. století, přibližuje i historii starých řemesel ve vsi. Je unikátní ukázkou vývoje sudetských staveb v průběhu uplynulých 300 let.

V areálu statku je asi 300 let starý výměnek, podstávková stavba Hornolužického typu přenesený sem v roce 2005-6 z Předlánců (obec Višňová).

K torzu někdejší stodoly přiléhá špýchar přenesený v roce 2008 z Dolní Olešnice. Je asi 200 let starý a představuje českou architekturu podhůří Jizerských hor a Krkonoš.

Na místě bývalého výměnku čp. 30 začíná stavba tkalcovského domu přeneseného z Chrastavy. Protože jde o stavbu obdobného charakteru, jako byl někdejší výměnek čp. 30, stojí i na starých základech a původním kamenném sklepě. Stavba je názorným příkladem, jak se v této části severních Čech v lidovém bydlení prolínaly vlivy české a německé.

Před vstupem do areálu statku je kaplička Domov, obnovená roku 2004 do podoby, kterou měla v roce 1929. Její základy jsou zhruba z 18. století, ale za nimi jsme objevili ještě starší střepy keramiky. Na její stěně je deska se jmény sedláků, kteří byli ze statku vyhnáni od roku 1278.

Velice pomalu postupuje obnova bývalé rychty. Současný stav umožňuje zde každoročně na bílou sobotu (velikonoční) pořádat tradiční lidovou slavnost Vajíčkovník.

Přes úpornou snahu majitelů objektů a občanského sdružení Český svět se za 30 let nepodařilo získat na obnovu areálu podporu z veřejných zdrojů. Proto jsme vděční každému za nabídku materiálů, exponátů nebo jakékoli jiné formy pomoci. Hledáme také původní roubenou nebo hrázděnou stodolu vhodnou k přesunu.

   Kaplička Domov                             Roubenka tkalcovského domu - stavba

                       Rychta č. 29                                            Šprýchar a výměnek

 Koně před kovárnou

Se statkem čp. 29 v Dolní Řasnici, bývalou rychtou, je spojeno mnoho pověstí. Přinášíme ukázku jedné z nich.

 

Švédský tolar

 

Bydlel kdysi v Řasnici takový člověk, jmenoval se Francek. Tedy farář v Krásném Lese jej křtil jako Františka, ale ve vsi mu jinak neřekli, než Francek. Nebyl hloupý, ale takový jinačí, jaksi jednoduchý. Uměl třeba spoustu věcí, které jiní lidé neznají. Podle toho jak lezou mravenci, létají vlašťovky a zpívá skřivan dovedl dopředu předpovědět, zda bude veliká bouřka, nebo spadne jen pár kapek. Věděl, kde rostou nejlepší houby a kdy na ně jít. Sbíral také všelijaké kamínky a vyprávěl o nich neuvěřitelné historky. Třeba, že to je kámen, kterým někdo zabil jiného člověka, nebo že tenhle kámen je starší, než Frýdlantský zámek a hřeje v ruce… A jiné podivné nesmysly. Říkalo se o něm, že umí mluvit koňskou řečí. Jak to dělal nikdo netuší, ale pravdou je, že si rozuměl s každým koněm. I ten nejdivočejší si od něj nechal v klidu nasadit ohlávku  a poslouchal ho, i když Francek vlastně moc nemluvil. Závistivci o něm tvrdili, že je to tím, že má Francek koňskou hubu. Když se zasmál, ukazoval své veliké žluté koňské zuby a bylo to, jako když kůň zařehtá.

Francek dělal na statku  u Jomrichů kočího. O koně se staral vzorně, měl je vždy čisté, dbal, aby je postroje nedřely, ošetřoval jim kopyta, když zmokli, tak je vždy slámou do sucha vytřel. Byli to prostě jeho nejlepší kamarádi. Zato co se práce týče, dokázal zmotat co jen šlo. Hospodář mu třeba řekl: Zapřáhneš, naložíš tři pytle brambor a dovezeš je do Frýdlantu ke kostelu bratrovi. Složíš je pod Panenkou Marií, on tam bude čekat. Na Frýdlantském kostele bývalo místo (směrem od kostelní ulice) kde na výklenku byl dřevěný obrázek Panny Marie. Nebylo to proti hlavnímu vchodu, ani od fary, a tak si tady hospodáři dávali různé schůzky.

Francek naložil brambory, vyrazil od domu, ale cestou nějak začal o hospodářových slovech přemýšlet. Pootočil povoz a za půl dne dorazil místo do Frýdlantu do Hejnic. Zastavil u sloupu, na kterém je kamenná Panna Marie, složil brambory a čekal, který z mnichů z místního kláštera, obecně se jim říkalo bratři, si pro brambory přijde.