Nahoře v Jizerkách

Za Petrem Srnadem
Krátce před vánočními svátky nás zastihla smutná zpráva. Ráno 11.12.2015 v liberecké nemocnici zemřel náš dlouholetý přítel, spolupracovník a především rozdavač dobré nálady pan Petr Strnad z Frýdlantu.
Narodil se 24.11.1945 ve Frýdlantě, kde chodil i do základní školy. Po studiu pedagogické fakulty nastoupil jako učitel v malotřídní škole ve Větrově. Ještě nedávno vzpomínal:
Já jsem do té školičky nastoupil ve školním roce 1969/70 zcela náhodou. V r. 68/69 jsem jezdil jako svobodný učit do Žatce na 4. ZDŠ U Soudu a během tohoto školního roku jsem podal 2x odboru školství v Liberci žádost o poskytnutí místa na Frýdlantsku, a nebo širším libereckým okolí. Předposlední den prázdnin za mnou sem do Frýdlantu přijel inspektor Minařík, že mám možnost nastoupit na ZDŠ ve Větrově, protože tam potřebovali "rozprášit" celý učitelský sbor - snad pro chlast, či něco podobnýho. Řediteloval tam nějaký Čurda. Pochopitelně, že jsem to přijal a 1. září 1969 nastoupil - tehdy jsme byli všichni noví. Ředitelovala Vašínová a bydlela tam s manželem. Z Liberce dojížděla nějaká dívčina X.Y. a ještě tam s námi byla ...,sakra..., bydlela a nebo snad ještě bydlí nad přejezdem 2. nebo 3. baráček po pravé straně...
To učení na téhle školičce byla docela romantika, protože jsme si povětšinou museli cigáňata nahnat do školy, abychom měli vůbec koho učit. Já mám nezapomenutelný zážitek s jistým Vojtěchem Bary, pro kterýho jsem si šel ráno těsně před vyučováním do "hasičárny", kde bydlel s rodiči a chumlem jiných, ale on mi oknem utekl nejdřív směrem na "Křížák" a potom to vzal do zahrad kousek nad školou, kde jsme se honili v zahradě s jabloněmi, které měly větve až k zemi. Za tou jednou jabloní už jsem byl tak naštvanej, že jsem chtěl prolítnout skrz ty větve a roztrhl jsem si o ně hubu, že jsem mohl polykat malý melouny. Vojta to tehdá vyhrál !!!
Tuším, že to bylo o jarních prázdninách 69 - sedíme nahoře v družině a za okny z ničeho nic spousta kouře. Sousedovic kluci měli dlouhou chvíli a hráli si v malé stodůlce za barákem se sirkama. Stodůlka zaplápolala i se zde ustájeným pořádným býkem. Než přijeli hasiči dole z města, ze stodůlky byla hromada popela - snad dokonce museli stát před závorami, než projel vlak. Tehdá jsem se pokusil otevřít hořící vrata, aby měl možnost ten býk vyběhnout ven, pokud by se utrhl ze řetězu, ale v ten okamžik nabíral vnitřek vzduch a oheň na intenzitě, tak mi nezbylo nic jinýho, než je zase zvřít a čekat, až přijedou hasouni. Bohužel.
S koncem školního roku, resp. s koncem prázdnin jsem nastoupil základní vojenskou službu na letišti v Hradci Králové a po roce jsem "zmizel" do Arnoltic, kde jsem pokračoval ve své kantorské praxi - v první den odchodu do civilu jsem se ve Větrově oženil
V Arnolticích se po čase stal předsedou MNV a posléze starostou obecního úřadu, kde na něj řada občanů v dobrém vzpomíná. Pro nás ale navždy zůstane nepřekonatelným vůdcem velikonočního průvodu Vajíčkovník. Na každou slavnost se pečlivě připravoval, skládal pokřiky, říkanky - a během průvodu je aktuálně doplňoval podle toho co se dělo kolem.
Se svými spolužáky a přáteli nevynechal žádnou příležitost vyrazit za krásami Čech. Prošel je pešky a projel na kole snad opravdu téměř celé. A sem směřovalo i jeho poslední přání. Až tady nebudu, vemte můj popel a rozsypte ho někde nahoře v Jizerkách.