Mašíbl Zdeňka Smetánky


Pražský hrad má mnohá tajemství, ať již jde o jeho současnost, nebo dávnou minulost. Některá z nich jsem poznal díky Zdeňku Smetánkovi, archeologovi na Pražském hradě a citlivému rádci s obdivuhodným smyslem pro humor.

Tajné věci nejlépe schováte, když jsou všem na očích. Tak tomu bylo i s tajným pořadačem označeným na hřbetě heslem: MA ŠÍ BL. Byl v knihovní skříni Archeologického ústavu ČSAV mezi
zprávami z výzkumů, záznamy z porad, kontrolami požární bezpečnosti a jinými nepostradatelnými dokumenty. Nebyl ani uprostřed ani zastrčený. Tak akorát.

Od roku 1972 jsem jako novinář směl chodit
i na některé akce u prezidenta republiky Ludvíka Svobody. Musel jsem ale oholit
plnovous. Základní podmínkou vstupu na Hrad byla kravata a být oholen. Soudruh
prezident zásadně nepřipouštěl fousaté. Jak řekl, jedinou výjimkou byl Fidel
Castro. Pro Mladý svět a Mladou frontu jsem s pomocí Zdeňka Smetánky
připravoval informace o akci "Studenti Pražskému hradu". Šlo o úpravy hradních
příkopů a zahrad. Pro novináře především o archeologický výzkum pohřbů
nejstarších Přemyslovců.

Největším objevem té doby byl hrob
"kněžny" s množstvím zlatých šperků.

Funkcionáři hradního protokolu usoudili,
že je to dobrá příležitost, jak ukázat, že pan prezident je vlastně ještě
docela zdráv. Smetánka měl odkrytý hrob, v něm šperky, které jen cenou
zlata měly pro nás nepředstavitelnou hodnotu - o té historické ani nemluvě - a
měl počkat, až přijde prezident. To trvalo několik dnů. Mezi tím pršelo. Takže
se hrob musel zakrýt, šperky vyzvednout. Druhý den zase odkrýt, vrátit na místo
do výkopu a hlídat. A zase znovu. Konečně se potkalo hezké počasí a
prezidentovo zdraví. Návštěva mohla přijít. U výkopu byl student, který zde
zdarma pracoval mnoho dvanáctihodinových směn, jen z čirého nadšení, že
může být u tak významného objevu.

Prezident s doprovodem dorazil
k výkopu a první co jej zaujalo, byl onen student. "Co to je? Todleto?!
Proč není ostříhaný! Utrhl se na studenta, který měl vlasy sotva po ramena.
Smetánka cítil, že musí zasáhnout. Ten student byl jeden z nejlepších
pracovníků, nadšenec. Archeolog se obrátil na prezidenta: Pane prezidente,
šperky v tomto hrobě jsou nejméně evropským unikátem. Ukazují na spojení
s Velkou Moravou... Prezident si toho mluvku změřil od hlavy k patě.
Zastavil se u smetánkových bot zamazaných z výkopu. "Co ten na mně mluví,
když nemá ani vyčištěné boty!"

Tím návštěva u kněžny skončila.
Fotografové měli potřebné obrázky z vycházky prezidenta a hradní protokol vydal
zprávu, že soudruh prezident pochválil práci studentů.

Teď jsem zvědavý, co z toho napíšete
- řekl mi dost škodolibě v kanceláři archeolog. Nemýlil se. Nenapsal jsem
nic. Zprávu o výzkumu na Hradě vydala ČTK.

Snad aby mě potěšil, začal vyprávět o tom,
jak objevoval Svídnou, zaniklou vesnici na Kladensku. Nakonec vytáhl MA ŠÍ BL
se slovy, tady jsou zprávy pro vás. Dešifroval i označení na hřbetu pořadače.
Magoři, Šílenci, Blázni. S omluvou mi vysvětlil. Jsme pracoviště Akademie
věd. To je státní orgán. Připomínky a návrh pracujících nesmím házet do koše.
Každý rok naopak vyplňuji statistiku, kolik připomínek jsme vyřídili a jak.
Takže co přijde, to zaeviduji a slušně odpovím.

V šanonu byly návrhy, jak pomocí
těžebních velkostrojů urychlit archeologické průzkumy, zpráva, že kdosi má na
zahradě pod jabloní středověkou chodbu. Návrh převést historii Čech do veršů,
aby si to děti konečně pamatovaly. Byla zde i rozvinutá teorie, že Praotec Čech
přišel na Říp 24. dubna. Ta se mi obzvlášť líbila. S pomocí Zdeňka
Smetánky jsem ji trochu zjednodušil, vypustil evidentní nesmysly a se souhlasem
autora zveřejnil v Mladém světě. Keramik Kutálek k tomu ještě dodal
obrázek kachle, jak Čech přichází. Kachle se Smetánkovi obzvlášť líbila. Celé
jsme pak zveřejnili v dubnovém, aprílovém, čísle časopisu. Teorie se
setkala s velikým ohlasem. V prvním měsíci přišlo 250 dopisů. Čtenáři
doplňovali, co tenkrát Čechové nesli, jaké měli koně, co si zpívali... Byla to
krásná zábava. Až najednou přišel stručný telegram: Skončete tu kampaň.
Poulík, Brno. Začal jsem zjišťovat, co je ten Poulík za ogara, a jak ho
zapojíme do bezva zábavy. Smetánka ale řekl kategoricky dost. Konec! Na rozdíl
ode mne věděl, že je to akademik Josef Poulík, ředitel archeologického ústavu a
především poradce prezidenta Gustáva Husáka pro otázky nejstarších českých
dějin. Pro mne je zase poučné, že jeden historik později teorii o příchodu
Čechů od nás doslova opsal do své knihy, jen nezaznamenal, jak vznikla a kdo ji
zveřejnil.

Zdeněk Smetánka měl pro mne vždycky
potřebnou radu. Nad hrstí střepů ze severních Čech jednoznačně prohlásil, že je
to halštat a odkud jsou. To je místo známé z literatury, řekl. Jindy
odmítl se se mnou vydat do přísně střeženého vojenského prostoru, kde stejně
nebylo nic tajného, a já sliboval římské mince. Stal bych se nositelem státního
tajemství, a to mě už vůbec nikam nepustí, řekl. S úsměvem vyprávěl, že se
náhodou zastavil u člověka, co má pod jabloní středověkou chodbu a víte, že tam
skutečně byla. Když jsem mu řekl, že jeden archeolog považuje jakýsi artefakt
za doklad raného křesťanství u nás, ale studentka ze zahraničí přišla na to, že
je předmětem denní potřeby, dal mi okamžitě na toho archeologa telefon.
Zavolejte mu, člověka vždycky potěší, když mu řeknete, že se mýlí!

Profesor Zdeněk Smetánka zemřel 4. dubna 2017, dne 4.
května 2017 v kostele sv. Markéty v Praze Břevnově byla zádušní mše
za tohoto přísného vědce a skvělého člověka.